Západ Nuselského údolí
Vyšehradské hradby nabízejí skutečně malebný pohled do Nuselského údolí a není tedy divu, že většina pohlednic a fotografií pochází právě odtud. Naopak v pohledu z Údolí má koncepce Ostrčilova náměstí zcela jiný výraz a působí neúplně. Tento dojem má na svědomí tvar trojúhelníku, do kterého je náměstí situováno. Jednu jeho stranu tvoří rovná stěna budov, druhou železniční trať se svahovým parkem v pozadí, a třetí je potok s gotickými hradbami. Vzhledem k vodní a železniční bariéře nemohlo být ani zamýšleno tak, že později splyne s Novým Městem pražským. Přestože se náměstí nachází na (pro náměstí) špatném místě, splňuje dokonale hlavní požadavek kladený na tato prostranství, a tím je účelové přejmenovávání podle potřeb vládnoucích stran nebo momentálního politického trendu. Náměstí však mělo na svá jména štěstí, neboť jejich nositeli byli hudební skladatelé. Původně Přemyslovo náměstí bylo pojmenováno v roce 1947 po českém písničkáři Karlu Hašlerovi (1879-1941) a hned v roce 1952 bylo pojmenováno po českém skladateli a dirigentovi Otakaru Ostrčilovi (1879-1935).
Krátký výlet západní částí Údolí zahájíme na nároží Ostrčilova náměstí a Oldřichovy ulice, kde v roce 1910 vyrostl dům s popisným číslem 518/1. Poměrně rozsáhlá budova od stavitele Václava Řezníčka nabízí ve svých čtyřech patrech honosnou secesní výzdobu. Fasáda je pod okny na severní straně zdobena zvířecími a dívčími maskarony a vrcholí na tympanonu průčelního štítu, kam byl umístěn reliéf s motivem pověstného reka Bivoje. Budově dodávají hloubku rohové arkýře s krytými balkony v úrovni prvního nadzemního podlaží a naznačenými věžemi na střeše. Půdorys arkýřů je kruhový a důmyslně změkčuje tvar domu, jehož přízemí původně poskytovalo prostory kavárně U Bivoje. Později tu byla kavárna Habeš, od 50. let změněna na Agitační středisko Národní Fronty.
Domy s popisnými čísly 252/2 a 388/3, které míjíme cestou k Vyšehradu, pocházejí z přelomu století a výstavbu na náměstí zahájily. Blok domů uzavírá v Jaromírově ulici florálně secesní budova hotelu Union s přízemní restaurací. Tento dům vystavěla pro hoteliéra Josefa Rejzka firma Jaroslava Benedikta v roce 1906. S hotelem má mnoho společného rondokubizující budova čp. 789/2, která stojí hned přes ulici. Jejím zadavatelem byl opět hoteliér Rejzek a k výstavbě domu, jenž se stal zároveň rozšířením hotelu, tentokrát oslovil architekta Františka Matějíčka. Výstavba budovy v poslední proluce náměstí probíhala mezi lety 1928-30 a její půdorys byl jižní stěnou přizpůsoben železniční trati. Přízemí bylo navrženo pro provoz obchodu a zřejmě prvním nájemcem byla ve 30. letech městská spořitelna na Královských Vinohradech. Ve 40. letech byla přejmenována na pobočku Spořitelny Pražské. Po druhé světové válce zde sídlila též parní prádelna Karla Nováka. Prodejnu měla v penzionu Radlická mlékárna se sídlem v Nádražní 32 (ještě jedna byla v Oldřichově ulici čp. 541/12). V 50. letech se zde nacházela cukrárna a její návštěvníci mohli posedět na terase, která byla schodištěm propojena s přízemní prodejnou.
Naproti hotelu Union stojí v zeleném prostoru náměstí malá budova, která po mnoho desetiletí zůstávala bez využití. Již málokdo si vzpomene, že zde býval sad a domek od 20. let plnil funkci knihovny. Knížky se odtud později přestěhovaly do domu U Bivoje. Solitérní stavbu doplnila v poválečných letech ještě benzinová stanice na křižovatce Sekaninovy a Jaromírovy ulice. Z éry rakouskouherské lze také vzpomenout dřevěnou boudu, která stávala mezi Botičem a hradbami. Zde se prodávala zelenina a ovoce vypěstované v zahradnictví na Folimance.
Náměstí v Údolí bylo pojmenováno po slavném rodu Přemyslovců. Rodovou linii započal Přemysl Oráč, jehož si moudrá Libuše zvolila za manžela. Podle pověsti soudila Libuše všechen lid a z blízka i daleka přicházeli k ní lidé pro rozsudek svých rozepří. Všichni bývali spokojeni, ale při sporu mezi bratry Chrudošem a Šťáhlavem byla Libuše za svůj soud pohaněna. Nespokojený Chrudoš žádal, aby Čechům vládl muž. Libuše svolala sněm a oznámila lidu, že si zvolila za manžela Přemysla ze Stadic. Vypravila k němu poselství, které jej nalezlo orajícího na poli. Uslyšev poselství, odebral se s posly na Vyšehrad. Jeho rod panoval v Čechách až do r. 1306. Po Přemyslu Oráči panovala prý z jeho rodu knížata Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít.
Z Ostrčilova náměstí se nyní železničním podchodem přesuneme do Lumírovy ulice. Toto podzemní spojení je poměrně mladé, neboť bylo vybudováno až v 60. letech. Původně tu fungoval silniční přejezd spojující náměstí se Zábojovou ulicí a prvorepublikovým pěším sloužila i nýtovaná železniční lávka nad tratí. Zrušením přejezdu se Zábojova ulice stala slepou a svým přejmenováním prodloužila ulici Lumírovu. Po levé straně se nachází nárožní dvojdům čp. 525/1 U knížete Přemysla a U Pěvce Lumíra čp. 526/3 v novogotickém slohu. Za Slavojovou ulicí stojí za povšimnutí dům U dvou věží čp. 445/2 a dům U české koruny čp. 452/9. Oba postavil Emil Moravec v roce 1906. V prvním jmenovaném sídlil ve 30. letech Antonín Kysela, zástupce první české továrny na laky, fermeže a barvy fy F. J. Materny.
Ulice nese jméno hrdiny Rukopisu královédvorského. Záboj spolu se Slavojem zahnal z české země Franky. Záboj byl prý i pěvcem.
