Východní část údolí

Prostorné louky mezi Horními a Dolními Nuslemi ožívaly vždy ve středu po Velikonocích legendární slavností ševcovského cechu. Zázemím oslav byly odpradávna oba břehy potoku Botiče. Levému břehu, jenž je od 11. stol. společný pro oboje Nusle, panovala do konce století devatenáctého pouze zeleň. Na pravém břehu východní části Údolí stávaly mlýny, které pomalu ustupovaly areálu s čistě průmyslovým charakterem.

Dny, ve kterých Nusle protíná trať Spojovacích drah na trase Praha-Tábor se staly pro ševcovskou slavnost epochou největší slávy, ale také předurčily její zánik. Pohodlné zpřístupnění pro Pražany i široké okolí znamenalo sice podstatnou sezónní příležitost pro trhovce spojené s touto nejživější lidovou poutí, nicméně nezastavěné pozemky mezi Nuslemi se kolejovým propojením staly výrazně lukrativnějšími. Dostavba průmyslových budov a činžovních domů kolem Boleslavovy a Soběslavovy ulice na sebe nenechala dlouho čekat a místo k pořádání oslav se významně zmenšuje. Zbytek louky, který se časem proměnil v malý park, brzy nedokázal uspokojit nároky návštěvníků i trhovců a náhradní prostor slavnosti nabídlo okolí usedlosti Folimanka, areál rozrůstajícího se nuselského pivovaru a později také Riegrovo náměstí (dnes Nám. bří Synků).

Proměnlivost míst k pořádání Fidlovačky, společně s přeměnou idylického venkova v mladé město, postupem doby slavnost nezadržitelně rozmělňuje. Kouzlo oslav spočívalo převážně v jejich venkovském rázu, který se ovšem na konci 19. století vytrácí a ještě před vznikem Velké Prahy ševcovská veselice mizí úplně.

pohlednice s parkem 1910 -056-
pohlednice s parkem 1910 -056-

Fidlovačka v Nuslích

Oslavy zahajoval ranní průvod pražských mistrů ševcovských s tovaryši a učedníky, kteří nesli ve svém čele májku ozdobenou stuhami a ševcovskými nástroji. Průvod se při cestě do Nuslí pokaždé rozrostl o četné obyvatelstvo pražské a utábořil se zde k celodenní veselici. Cechovní slavnost měla své kořeny již v dávných dobách a pravděpodobně navazovala na pohanské vítání jara. Datum vzniku známé Fidlovačky s velkým "F" je přitom stejně nejasné a mlží je přenesené vyprávění legend s nádechem přímo pohádkovým. Ještě je nutno dodat, že název slavnosti pochází od ševcovského nástroje, jímž ševci hladili kůži. Bylo to oblé dřevo, uprostřed silnější, kterým se jako válečkem kůže hladila, tedy fidlovala (z němčiny Fiedel -smyčec).

V první a zároveň nejbarvitější pověsti stál u zrodu Fidlovačky sám císař Josef II. (1741-1790). Monarcha se měl v mládí vyučit ševcem a tento, pro korunovanou hlavu neobvyklý čin, nadchl pražské řemeslníky. Na jeho počest vyrobili a věnovali císaři dokonalý pár bot. Každý z mistrů a tovaryšů na nich tehdy odvedl kus práce, do které vložil veškerý svůj um. Císaře dar potěšil a oplátkou ševce obdaroval stříbrným stromečkem, na jehož větvičkách visely drobné, ze stříbra zhotovené ševcovské nástroje. Pražští ševci měli císařův dar ve velké úctě a pouze při cechovním zasedání jej hrdě stavěli na zasedací stůl.

Na konci 18. století však dochází ke sporu mezi mistry a tovaryši, kdy je tovaryšstvu odepřeno modré pondělí. Tehdy se ještě pracovalo v sobotu do večera a někdy i v neděli do oběda, tedy "po kostele". Zato se držívalo volné "modré pondělí". Tovaryše takové rozhodnutí rozhořčilo a zanechavše práce sebrali z cechovní místnosti Josefův stromeček a propili a projedli ho v nuselské hospodě poblíž mlýna. Ze stříbrného císařského klenotu nakonec zbyla jen malá fidlovačka z jedné z větviček. Pověst ale končí usmířením mistrů s tovaryši a dokonce rozhodnutím, že se každé výročí takového smíru oslaví. Důkaz v podobě zbylé fidlovačky za stříbra se ovšem nedochoval. Nejspíš ji dodatečně propili tovaryši s mistry při sjednávání smíru.

Druhá z pověstí je spíš pohádková a za nesmyšlenou lze považovat pouze první větu: V Nuslích na Botiči stával odedávna mlýn. Syn nuselského mlynáře k řemeslu otce nepřirostl a vyučil se ševcem. V dospělém věku mladý švec doprovází českého prince do války s Turkem, kde upadnou do zajetí. Oba byli ve vězení přikováni za nohy, ale statečný mladík se osvobozuje useknutím vlastní nohy a napomáhá princi v útěku. Turecký panovník byl ohromen statečností polomrtvého jinocha, kterého nalezl v cele a za jeho oddanost svému pánovi ho propouští na svobodu. Mladý švec se dlouho léčil a ihned po zotavení pospíchal do Prahy za princem. Princ, který se také nedávno vrátil na své panství, uvítal mladíka s velkou radostí a pasoval jej na rytíře. Do erbu dostal mladý švec tři lidské nohy ve vysokých botách spojené do hvězdice. Na oslavu této pocty uspořádali ševci v Nuslích velikou slavnost, která bude zachována na věky.

Třetí a poslední z pověstí o Fidlovačce je bez příkras a týká se zároveň té první. Z uvedených legend asi nejvíce vypovídá o reálném vzniku zmizelé slavnosti: Císař Josef II. zakázal modré pondělky a ševci, náhradou za ně a na truc, začali pořádat Fidlovačku.

Tyl a Škroup

Slavnost pražských ševců zpracoval nejeden literát, ale nesmrtelnost jí nakonec vtiskl Josef Kajetán Tyl ve hře "Fidlovačka, aneb Žádný hněv a žádná rvačka". Z učiva základních škol víme, že hudba a zpěvy pochází z pera Františka Škroupa a premiéru měla na scéně Stavovského divadla 21. prosince 1834. Škroup komponoval Tylovu hru u lůžka umírající manželky a snad i proto do ní dokázal vložit tolik citu. Příběh je o lásce mladých lidí, které ale nepřejí názorové protipóly rodičů. Ona je z rodiny smýšlející proněmecky a On je vychován ve vlastenecké rodině ševcovské. U českého obecenstva si hra získala rychle oblibu, ale německou část kritiků děj Fidlovačky neoslovil, a tak se představení opakovalo pouze jednou. K dalšímu nastudování do divadelního repertoáru se hra vrátila až po dlouhém čase, ale píseň "Kde domov můj" slepého houslisty Mareše si už stihla najít své místo v paměti národa.

Divadlo

Roku 1897 schválilo nuselské zastupitelstvo Karlu Stockému pronájem louky na Fidlovačce za účelem vystavění divadelní arény. V počátcích První republiky inicioval nuselský spolek Hálek výstavbu jednoduché dřevěné budovy, která zůstávala věrná původní aréně. Během sedmi měsíců vyrostlo u Botiče dřevěné divadlo na zděné podezdívce s kapacitou 800 míst a stalo se první divadelní budovou postavenou v samostatném Československu.

Slavnostní otevření tehdy Tylova divadla v Nuslích se konalo 5. listopadu 1921. Divadlo dal na vlastní náklady, které činily 1 milion 900 tisíc korun, postavit jeho první ředitel Stanislav Langer. Autorem stavebního projektu byli arch. Alois Zima a arch. Josef Dnebovský.

V roce 1930 byly některé dřevěné části nahrazeny zdivem a na konci třicátých let se provádí přístavba. Divadlo od roku 1944 několikrát změní svůj název, první změnou bylo "Divadlo pod Vyšehradem". Po roce 1945 se znovu jmenuje po Tylovi, ale vydrží mu to jen tři roky. Od roku 1948 se jmenuje "Divadlo na Fidlovačce" a mezi lety 1963 až 1978 nese jméno "Hudební divadlo v Nuslích". V roce 1976 je divadlo veřejnosti uzavřeno a po letech chátrání jej v roce 1995 získává Nadace Fidlovačka.

plakát divadla z roku 1961 (foto Jan Bajer) -107-
plakát divadla z roku 1961 (foto Jan Bajer) -107-

Nuselský pivovar

Průmyslovému areálu Dolních Nuslí dodává nezaměnitelné kouzlo silueta bývalého pivovaru, která se místy ztrácí v zeleni náletových dřevin a pro kolemjdoucího je mnohdy neviditelná. Obrázek přeměny industriálních staveb v romantické ruiny se stal Pražanovi všední a úpadek jejich někdejší slávy si proto téměř neuvědomuje. Doufejme, že takový osud nečeká i stařičký pivovar v Nuslích, který je zde připomínán už v 16. století.

Původ dochovaných objektů je ovšem třeba hledat mezi lety 1694-1734, kdy Nusle vlastnil Jan Josef z Vrtby. Budovy vznikly pravděpodobně přestavbou mnohem staršího mlýna ze 14. století, na nějž upozorňuje náhon z Botiče zachycený v dobových plánech a mapách.

Pivovar byl součástí nuselského panství a sdílel tedy i stejné vlastníky. Posledním pánem Nuslí byl Jiří hrabě Buquoi, od kterého získala roku 1857 zdejší pozemky pivovarská rodina Zikmunda Waldsteina. Současně se změnou majitele procházejí také barokní budovy pivovaru několika úpravami. V roce 1863 byl podle plánů Antonína Hellmicha přestavěn hvozd, sloužící k sušení sladu, a dostavěna byla restaurační budova s ležáckými sklepy. Po dvou letech byla vystavěna nová chladírna s otevřenou dřevěnou konstrukcí horního patra a následovala přestavba varny s kotelnou.

Další úpravy pivovaru se už odehrávaly v duchu jeho rozšiřování. Roku 1876 byla v jižní části areálu dokončena stavba nové hvozdové sušárny. Toto datum je dobře viditelné na fasádě v pohledu od Botiče. Mezi lety 1892-1894 je další výstavba areálu nuselského pivovaru svěřena do rukou stavitelů Herolda a Sýkory. Pod jejich dozorem je vystavěna a rozšířena nová varna a dokončena jsou nová humna k uskladnění namáčeného chmele o celkové ploše 2000 m2. Následuje rozšíření o novou kotelnu a ke staršímu hvozdu z roku 1876 je přistavěn nový hvozd "studený". Těmito dostavbami získal areál svou dnešní podobu. Technologické části v poslední čtvrtině 19. století dodávala pivovaru firma Novák a Jahn.

Průmyslová výroba piva na nuselských březích Botiče začíná roku 1897, kdy přechází pivovar do majetku nově založené akciové společnosti jako Akciový parostrojní pivovar a sladovna v Nuslích u Prahy. Prvním předsedou správní rady akciové společnosti nuselského pivovaru se stal centrální ředitel Pražské úvěrové banky J. Veselý. Druhým předsedou rady byl zvolen Leo Peterka, který svou funkci zastával plných 25 let. Pod Peterkovým vedením pivovar přečkal první světovou válku a v meziválečném období se zařadil mezi naše největší průmyslové pivovary.

Pod správou akciové společnosti probíhaly v pivovaru už jen dílčí úpravy, které se týkaly interiérů a na vnější podobu budov neměly zvláštní vliv. V roce 1913 vznikají stavební plány nové varny a nové scezovací kádě. Viditelným doplňkem areálu se roku 1918 stala až vstupní secesní brána v Bělehradské ulici, lemovaná secesními pilíři zakončenými dekorativními pivními sudy. V oválech mřížoví vstupní brány se objevují bronzová počáteční písmena nuselského pivovaru "NP". Ta později zmizí a nahradí je až v roce 2012 zkratka Českých vinařských závodů "ČVZ".

V raných letech akciového pivovaru se ve zdejších prostorech netočilo pouze pivo, ale také filmové pásy. Pivovarská zahrada hostila od roku 1909 první biograf v Nuslích s názvem Kino Bouček. Biograf se však v roce 1912 stěhuje přes potok do Křesomyslovy ulice, do budovy, již bude později obývat pobočka české pošty.

Pivovar a partie ze sadů na dobové pohlednici -212-
Pivovar a partie ze sadů na dobové pohlednici -212-

Akciový pivovar

Historicky druhým předsedou správní rady se stává ředitel Křižíkových závodů ing. Dr. K. Risinger a do Nuslí s sebou přivádí také odborníky z Plzně. V sezóně 1929-1930 vařil nuselský pivovar už 90 000 hl. piva ročně a zaujal svým výstavem přední místo nové pražské aglomerace. Zde je nutno připomenout, že s pivovarem regulační plán Prahy z roku 1929 příliš nepočítal. Areálu hrozilo zboření a chystala se tu nová obytná výstavba. Pivovar naštěstí své místo v Nuslích obhájil a zlatavým mokem zásoboval Pražany příštích 13 let. Přerušením výroby se stal až rok 1942, kdy jsou budovy pivovaru obsazeny německou brannou mocí. S osvobozením Československa je zdejší výroba obnovena a roční výstav činil od března 1946 do konce roku 43 273 hl. piva. V poválečných letech byl pivovar přejmenován na Akciový pivovar Praha - Nusle a jeho sládkem byl pan Jaroslav Průcha. Ředitelem pivovaru byl Karel Krpálek a funkci předsedy akciové společnosti zastával Josef Křepela.

Z nuselských piv byl oblíbený především 14° Prelát, přibližující se charakteru mnichovských piv, a u dam se potom velikému zájmu těšila tmavá desítka. Návštěvníkům pivovaru nabízely zahrady areálu příjemné prostředí k posezení a pravidelné místo ke konání nedělních tanečních zábav. V dubnu roku 1948 přechází areál pod správu národního podniku Pražské pivovary.

Národní pivovar v Nuslích

V 50. letech kolísal roční výstav piva mezi 65 000 až 70 000 hl. Éra pivovaru pod značkou národního podniku náhle končí v roce 1960, kdy je výroba piva úplně zastavena. Ručně malovaný plakát oznamoval dne 12. srpna 1960: pozvání na poslední várku v Nuselském pivovárku, ke které uctivě zval Jan Poslední. Část budov s ležáckými sklepy byla upravena pro České vinařské závody, které zde vyrábějí víno od roku 1961. Do 80. let zůstala v provozu pouze sladovna, v níž se připravovaly sladové výtažky a od roku 1992 se zde stáčejí i sekty.

Při popisu historie areálu však nesmíme zapomínat, že za věhlasem pěnivého nuselského moku stály především osoby pro pivovar nejdůležitější - sládci. Mezi těmi, kdo zodpovídali za kvalitu piva připomeňme Františka Tesaře, který byl sládkem mezi lety 1881-1901. V letech 1901-1903 přebírá roli sládka jeho syn František, přičemž pan Tesař starší zaujímá funkci vrchního sládka a zároveň ředitele pivovaru. Ve výčtu pozdějších sládků jmenujme ing. Bedřicha Drchkovského, Jana Kubáska, Maxmiliána Skálu, ing. Františka Viktora Konečného a zejména Josefa Páru, který si zakládal zejména na tradici staročeské výroby piva.

Objekty pivovaru byly rozmístěny kolem Hostivítovy ulice, jenž je ovšem roku 1947 zrušena. Pod základy, dnes bezejmenné příjezdové cesty, bychom našli zasypané koryto bývalého mlýnského náhonu. Pokud se touto cestou projdeme, spatříme směrem k Botiči budovy, které náleží převážně sladovně. Jako první zaujmou barokní budovy historického jádra areálu s klenutým hvozdem a křížovými klenbami. V části přímo u Botiče se nachází rozsáhlá humna s obilnými půdami a původní dřevěnou konstrukcí. Zde se nalézá také varna sklenutá plackovými klenbami podepřenými čtyřmi sloupy. V pohledu od Botiče je fasáda areálu sjednocena do neorenesanční podoby.

Nejhodnotnější části areálu jsou od roku 2000 prohlášeny kulturní památkou. Jedná se o budovy sladovny a varny, pivovarské sklepy, hvozdy a secesní bránu v Bělehradské ulici, restaurační budovu v pozdně klasicistním slohu a budovu sušárny s dochovanou dřevěnou konstrukcí otevřenou do krovu. Na tuto část navazovala ještě zahradní restaurace, z níž se dochovaly zbytky dřevěného loubí. K dříve populárnímu

místu pro baráčnická setkání, konání oslav a konzumaci nuselského piva patřilo i kulturní zákoutí v podobě malé divadelní scény.

V suterénu památkově chráněných budov se nacházejí rozlehlé ležácké sklepy, jež jsou zaklenuty vysokými půlkruhovými klenbami z cihel. Interiéry pivovaru skrývají i zbytky původní technologie z doby jeho provozu. Spatřit lze stroje na čištění obilí, části transmisí a elektromotor ze začátku 20. století. Zbytek technologického zařízení byl odstaven a sklepy místo sudů pěnivého moku nahradily nerezové tanky s celkovým objemem 5 mil. litrů vína.

Na místě bývalé divadelní scény se v roce 1967 objevuje Koliba u pastýřky, která sem byla přenesena ze světové výstavy EXPO 1967 konané v Montrealu. V areálu pivovaru byla do roku 1999 v provozu ještě restaurace v čp. 55 nesoucí název Nuselská pivovarská zahrada. Tyto prostory jsou však již odděleny plotem a vztah k historii stařičkého pivovaru v Nuslích zcela postrádají - nikdy totiž pokřtěny nuselským pivem nebyly. V roce 2002 došlo k rekonstrukci střech památkově chráněných objektů, nicméně další osud areálu zůstává stále neznámý.

Saponia

S Nuselským pivovarem sousedí poměrově menší areál, jehož vznik je spojen se jménem Františka Holoubka. Zdejší výroba začínala podobně jako u nuselského pivovaru v budově mlýna, který byl ovšem mnohem mladší a dochovaný do počátků 20. století. Jeho barokní podobu zachytilo několik kreslených pohlednic věnovaných zejména slavnostem na Fidlovačce a také je dobře viditelný na dobových fotografiích.

Interiéry mlýna byly v roce 1882 zařízeny čistě k výrobě mýdla. Roku 1890 je mydlárna rozšířena o další výrobu a areál při Závišově ulici doplňují nové budovy. Produkty nabízené Františkem Holoubkem byly zahrnuty také do dlouhého názvu podniku První český závod na výrobu margarinu, stearinových a parafinových svíček a mýdel.

Suroviny potřebné k výrobě nuselských svíček byly chytrým zužitkováním recyklovatelného odpadu, který vznikal při výrobě margarínu a umělého másla a také se uplatnil přebytečný lůj z výroby mýdla.

Podnik pod vedením Františka Holoubka a později i jeho syna Františka Holoubka mladšího slavil na přelomu století úspěch nejen na domácí půdě, ale exportoval řadu výrobků také do zahraničí. Prosperující továrna v roce 1919 následovala další stejně orientované podniky při spojení českých akciových továren na mýdla a svíčky do společnosti Saponia. Centrální továrna společnosti byla na konci 20. let vybudována v Neratovicích. Ústřední kancelář potom sídlila v Závišově ulici 502 v Nuslích.

Nuselský pivovar a továrna Františka Holoubka kolem 1910 (sbírka Jana Bajera) -135-
Nuselský pivovar a továrna Františka Holoubka kolem 1910 (sbírka Jana Bajera) -135-

Saponia, místními zvaná "Sapónka", nabízela především mýdla určená pro tvrdou vodu pod artiklem Saponiaa Saponia-čáp. Mezi balenými mýdly se objevily názvy Saponia-Holoubci, Kosmos a Saponia white Soap. Lisovaná mýdla byla označena Jmény Favorit nebo Armin. Dále byly v nabídce hladká a mazlavá mýdla nebo textilní velejemná mýdla a speciální 80% mýdla zhuštěná a parfémovaná.

Po znárodnění je akciová společnost začleněna do pražských tukových závodů, přičemž vzniká značka SANA. Provoz v nuselském podniku se ale po roce 1948 ubírá jiným směrem a je upraven pro zpracování zeleniny. V 50. letech zdejší areál spadá pod národní podnik FRUTA.

Závod Františka Holoubka naštěstí zanechal sběratelům několik tématických pohlednic a fotografií z dob svých začátků. Ve 30. letech potom Saponia emitovala reklamní dopisnice, reklamní pohádky a průvodce Prahou. V roce 1932 byla vydána série obrázků na křídovém papíře, které se objevily až po přetření tuhou. V režii Karla a Ireny Dodalových vznikl roku 1936 i dvouminutový animovaný film Hra Bublinek. Do hlavní role byl obsazen čáp z obalu mýdla Saponia a samozřejmě spousta hypnotických bublinek.