Severní část údolí

S nejzelenější plochou Nuselského údolí se setkáme v jeho severní části, kde ji po mnoho let svírají novoměstské hradby a potok Botič. Fortifikace Nového Města pražského významně ovlivnila nejen samotné svahy pod kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, ale podstatnou měrou zasáhla i do historie celého údolí. Úzký vztah k předměstí, z něhož na konci 19. století povstalo město Nusle, si připomeňme krátkým příběhem této ryze obranné stavby.

Základní kámen opevnění byl položen 26. března roku 1348 a poslední potom o pouhé dva roky později. Císař Karel IV. touto stavbou, měřící 3430 metrů, Nové Město uzavřel a spojil s Vyšehradem. Přirozené jižní svahování terénu přimělo císaře k vydání viničného privilegia a roku 1358 je prostranství od dnešní Folimanky až po Riegrovy sady osázeno vinnou révou.

Během válečných událostí mezi lety 1619-1648 již nedokázal gotický hradební systém efektivně odolávat útokům na město a rozhodnutím císaře Ferdinanda III. začala v 17. století jeho barokní přestavba. Stavbu nového opevnění vedl generál Innocentio hrabě Conti s pražskými stavebníky Carlem Luragem na pravém břehu Vltavy a Santinim de Bossi na levém břehu řeky. Úprav opevnění se účastnili v letech 1653-54 i Kryštof a Kylián Ignác Dientzenhoferovi.

Hradby výrazně pustly v letech 1705-1740 za vlády Josefa I. a Karla VI. Důvodem byl jednak nedostatek financí plynoucích ze státní pokladnice na jejich spravování, ale především střídavé drancování vojsky bavorskými, saskými, francouzskými a pruskými. V roce 1757, během války o rakouské dědictví, si pruské bombardování vybralo za oběť téměř třetinu pražských domů.

Samotné barokní hradby útokům pruského vojska sice odolaly, ale opravovány dále téměř nebyly. Chátral i systém stavidel a kanálů napojených na koryto Botiče, jehož účelem bylo případné zatopení Folimanky při obraně města. Opevnění při novém způsobu vedení války postupně ztrácelo význam a další investice pražské obce se již nedočkalo.

Následkem útoků na Prahu bylo i zničení všech zdejších zahrad a vinic. Město se ale rychle vzpamatovávalo a hlavní roli jeho rozkvětu hrály tereziánské a rudolfinské reformy. Jmenovitě podpora manufaktury, která byla pracovní příležitostí pro pražské okolí. Za vlády Josefa II. byly ruiny opevnění přeměňovány na sady a zahrady, neboť funkci opevnění města převzaly předsunuté pevnosti v Terezíně a Josefově.

Hradby zcela ztratily význam po porážce Rakouska v bitvě u Sadové dne 3. července 1866 a následným postupem pruské armády na Vídeň. Rakousko bylo nuceno uzavřít takzvaný Pražský mír a rozhodnutím císaře Františka Josefa I. byla Praha 30. října téhož roku ustanovena otevřeným městem. Bourání hradeb započalo 20. července 1876 a pokračovalo až do začátku 20. století. Z původního opevnění se do současnosti dochovala právě část hradeb nad Folimankou a barokizované opevnění Vyšehradu.

Park a usedlost Folimanka

Název parku dodnes nese jméno svého prvního doloženého majitele, staroměstského měšťana Jakuba Folimana, který zakoupil vinice roku 1353. V roce 1391 odkupuje Folimanovy pozemky Florenťan Ludvík Angelo, synovec a nástupce lékárníka a dvořana Karla IV. Angela z Florencie. Ludvík v roce 1415 pozemky rozšiřuje koupí vinic sousedících s Folimankou na severní straně. V polovině 15. století se Folimanka ocitá v majetku Koruny české, které připadla jako odúmrť, ale král Jiří z Poděbrad ji brzy odprodává Heřmanovi ze Zhořce. V kupní smlouvě z roku 1452 se zvláště připomíná meruňkový sad, který je ale po necelém čtvrtstoletí odprodán sousední vinici.

Koncem 15. století se majitelé vinic pod Karlovem často střídají a až ve století osmnáctém zde vzniká usedlost Folimanka čp. 66. Držitelem usedlosti, ke které připadalo 13 strychů polí a 8 strychů vinic, byl lékař Ludvík Jindřich Voss. Od roku 1808 náležela Folimanka rodině Jakuba Wimmera a dále v roce 1841 přechází do vlastnictví JUDr. Václava Josefa Mayera. V polovině století devatenáctého Mayer budovy přestavuje a převádí na své dědice, kterým náleží až do roku 1918. Pozemky s usedlostí poté odkupujeSpolek pro zřízení ortopedického pavilonu dětského v Praze a budova na Folimance je k účelům ortopedie také přestavěna. V roce 1944 byl spolek rozpuštěn a dům s pozemky, na základě nařízení německého státního ministra pro Čechy a Moravu, přidělen za náhradu 80 000 Kč městu Praze. Obec však objekt nepřevzala a za pozemky nezaplatila ani požadovanou náhradu. Vzhledem k majetkoprávním vztahům za války i po ní je přesto pražské město zapsáno jako vlastník Folimanky. Spolek obnovil svou činnost ihned po válce, ale možnost restituce podle zákona č. 128/46 Sb. nevyužil. Pozemky tedy zůstaly obci a Spolek pro zřízení ortopedického pavilonu je roku 1951 podruhé rozpuštěn. V roce 1945 byla na Folimance kromě ortopedického pavilonu plánována i výstavba jeslí a mateřské školy. Tyto plány se ale nikdy nedočkaly svého naplnění.

Západně za usedlostí se od První republiky rozprostíralo Nechvátalovo zahradnictví, na jehož pozemku stávala i roubená budova. Směrem k Novému Městu ji doplňovaly ještě drobné dílenské haly. Na východ od usedlosti bývala v provozu zahradní restaurace pana Kuldy, který byl zároveň provozovatelem restaurace U krále ve Svatoplukově ulici. V nejvýchodnější části Folimanky se potom nacházelo ve 20. letech letní kino a v posledním zeleném cípu parku pak další zahradnictví. Všechny zmíněné však čekal rok 1948, v němž bylo naplánováno zpřístupnění parku na Folimance veřejnosti. Na jaře toho roku byla přes Botič otevřena také nová dřevěná lávka na ocelové konstrukci, jež ústila z Nezamyslovy ulice. Živnosti zde provozované byly při první parkové úpravě zrušeny a zůstala jen usedlost Folimanka, a do poloviny 50. let ještě východní zahradnictví. Šedesátá léta byla potom k Folimance zcela nekompromisní. V roce 1965 byl stržen nedokončený komplex ortopedie a zrušeno bylo i zbývající zahradnictví, které od roku 1956 sloužilo jako školní zahrada školy v Legerově 7. Zelená místa parku obsazují v polovině šedesátých let těžké stroje povolané k výstavbě Nuselského mostu.

Folimanka byla zcela obnovena mezi lety 1964-65. Terénních úprav se tehdy zhostil sochař Stanislav Kolíbal, který park obohatil soustavou svahových promenád. Osazení kašen se ujal další sochař Bohumil Zemánek se svými bronzy Fanda, Julie a Milouš z roku 1974 a Čenda a Pepina z roku 1982. Díky zákonu č. 50/1976 Sb., jenž umožňoval vyčlenit částku mezi jedním až čtyřmi procenty z celkových nákladů stavby do umělecké výzdoby jejího okolí, byl park na sochařská díla opravdu bohatý. Dalšími oslovenými umělci byli Jaroslav Hladký se sochou Skateboardista z roku 1982, Jiří Kryštůfek s půvabnou plastikou Svlékání z roku 1981 umístěnou na nejvyšší kaskádě, nebo Čestmír Mudruňka se svým Chrličem z téhož roku na kaskádě prostřední. Jiné plastiky jsou už inspirované sportovní halou od architekta Jiřího Siegela, která vyrostla na Folimance mezi lety 1972-76. Před vstupem je umístěna bronzová socha Soustředění od Zdeňka Němečka z roku 1975, kterou doplňuje na opačné straně budovy Gymnastka od Václava Frydeckého z roku 1981. Frydecký ve stejném roce ještě do dětského hřiště v parku vytvořil pískovcové sousoší Medvědí rodina.

Bohatý výčet plastik, které zde stály několik desetiletí, přerušila až revitalizace parku v roce 2007. Z chátrajících kaskád u sportovní haly záhadně zmizely bronzy Čenda a Pepina a ze schodiště pod Karlovem se vytratil již poškozený Skateboardista od sochaře Hladkého. Pobořené kaskády namísto plastik doplnila ocelová konstrukce čehosi, co nebylo nikdy dokončeno a toto dílo odkazuje pouze na proces koroze. V roce 2010 byla plastice basketbalisty u vstupu do haly zlomena noha zřejmě díky nevhodnému způsobu parkování, které dodatečně vyřešila ocelová zábrana. V roce 2015 mizí při celkové rekonstrukci nuselského mostu Mudruňkův bronzový Chrlič.

Zástavba severní části

Severní části Údolí, která je částečně záplavovou oblastí, byl k zástavbě předurčen její východní díl. Svahovitý terén v těchto místech už není tolik příkrý a obytné bloky vinohradských a jamrtálských domů na sebe poměrně schůdně navazují. První činžovní domy zde vyrostly před rokem 1900, ale ucelených bloků se místní dočkali až koncem dvacátých let. Sever Údolí je výjimečný také odlišným pojmenováním ulic, jež je pro Nusle docela netypické. S mytickými jmény hrdinů se zde nesetkáme, neboť toto území bylo v roce 1923 přiděleno k obci Vinohradské. Nuselské údolí je však dílem potoku Botiče a ulice Rejskova, Fričova, Sarajevská, Na Folimance a Pod Karlovem do něho bezesporu náleží.

Rejskova ulice

Před rokem 1948 sídlil v přízemí domu čp. 2330/13 Brázdův koloniál, Schrödrovo čalounictví a především restaurace U Bartošů. Po únorovém převratu byly zdejší provozovny společně s bývalou Teyrovského čistírnou zahrnuty do státního podniku Chirana a z restaurace se stává závodní jídelna. V roce 1949 byl s výstavbou třetí koleje na železniční trati zasypán podchod, který propojoval Rejskovu ulici s ulicí Závišovou. Po zrušení viaduktu míval v těchto místech trafiku beznohý veterán I. Světové Války pan Kostka. V přilehlém čísle popisném 2153/14 bývalo v 50. letech ještě kloboučnictví a dále v čp. 1995/8 mlékárna nebo v čp. 1992/6 Dundova masna. V jednom z prvních domů vystavěných v ulici bývala ve 30. letech restaurace Aloise Vošmika. Tu dodnes zastupuje v přízemí budovy čp. 982/3 Alchymistická a pivní dílna magistra Kellae. Koncem 30. let se za číslem 9 nacházely ohrady a po pravé straně za orientačním číslem 4 stávaly domky čp 639 a 11, které později ustoupily novější zástavbě.

Ulice je pojmenována k poctě Matěje Rejska z Prostějova, slavného stavitele z doby české gotiky zvané "Vladislavské". Říkali mu Rejsek "ježto uměl pěkně rejsovati a umné řezby na kamenech dělati", aniž se řemeslu kamenickému vyučil. Byl původně školním mistrem, cvičeným bakalářem a rektorem týnské školy. V té době se stavěla Prašná brána. Na stavbě se objevil bakalář Rejsek a dva roky pracoval pod vedením zedníka Václava na květech a obrazech na věži. Konečně r. 1477 svěřili mu konšelé celou další stavbu, již také dokonal. Narodil se kolem r. 1445.

Pod Karlovem

Ulice má místní jméno, protože se nachází skutečně pod Karlovem. Již r 1353 je zaznamenána na čp. 66 stará usedlost, idylicky schovaná v moři zeleně stromů, zvaná po majiteli Folimanka. Zde pod Karlovem v údolí Botiče byl budován Pražany r. 1420 hluboký příkop proti Vyšehradu. Když pak Pražanům přispěchali na pomoc někteří páni Táborští a Orebští, byly cesty k Vyšehradu úplně uzavřeny a posádka vyšehradská hladem přinucena vzdát se.

Na Folimance (zatím neprobádána)

Celý blok ulice byl vystaven po roce 1929.

Vyšehradská ulice (dnes Sarajevská je neprobádána)

V 50. letech sídlil na rohu s Fričovou rukavičkář a Pelánovy potraviny. V čp. 423 řezník.

Fričova ulice (zatím neprobádána)

V orientačním čísle 3 bývala čistírna pana Tejrovského, později, po roce 1950 uhelné sklady paní Pekařové.

Ulice má jméno proslulého zoologa Dr. Antonína Friče, profesora přírodopisu na české universitě. Narozen 1832 v Praze, zemřel r. 1913. Frič zpracoval hlavně obor zoologie ve spisech Evropské ptactvo, České ryby, Korýši země české, Pravěká zvířena, O vrstvách kůry zemské, Geologické obrazy z pravěku země české a jiné.

Hotel Díra

Zevšednělou nepříjemností každé metropole je již od dávnověku kulminace nižších sociálních tříd v jeho podhradí nebo předměstí. Žádné prosperující město se řešení této problematiky nevyhne a prostory pod pražským novoměstským opevněním nebyly výjimkou. Konkurencí ve standardním způsobu bydlení býval svah pod Karlovem, kde se nacházel pár obyvatelných kobek, které si i v zimě udržovaly stálou teplotu. Takové ubytování bylo vyhledáváno především osobami, jež ve městě volily obživu krádeží nebo žebrotou. Koncem kriminálních živlů se měl stát rok 1936, v němž byl zasypán a zazděn hradební výklenek a jeden ze vstupů do pražského podzemí.

Karel Ladislav Kukla se o kobce pod Karlovem zmiňuje v dobrodružném romanetu Podzemní Praha v sedmé kapitole: "Roku 1908 pražská policie objevila v bývalých hradbách nad Nuselským údolím pod Karlovem originelní »hotel«, jakého dosud ještě Praha neviděla... podzemní hotel tuláků bez přístřeší - zlodějů, lupičů a vrahů - »Hotel Díra«! Brloh ten rozprostírá se dosud v někdejších hradebních kasematech, k nimž vstup rok za rokem se úžil proto, že s hradeb za novou českou dětskou nemocnicí shazuje se na nuselský svah bláto a různé odpadky. A tak za několik let zúžil se vstup do kasemat tak, že lze nyní vnitřku dostihnouti pouze lezením po čtyřech a to jen návštěvníkům slabších objemů tělesných. Nade vchodem kdosi vytesal do kvádru označení »Hotel Díra« a pod tímto jménem je »hotel« znám v kruzích »zasvěcenců«! Tam scházívají se vyvrženci lidské společnosti, kal velkoměsta, noční obyvatelé podzemní Prahy, kteří se zařídili v někdejších kasematech velmi pohodlně. V postranní místnosti jich až patnáct pohodlně přespávalo. Zařídili si tam kuchyni, vařili kávu a čaj a potřebné pomůcky k tomu nakradli."

Kukla píše o hotelu i v první části romanet a povídek Konec bahna Prahy: "Asi před dvaceti léty zbloudilá mládež, hoši, uprchnuvší z domova, i děti bez rodičů, všechna taková drobná lidská havěť opuštěná a zanedbaná, vynalezla si tajné útulky v pískovnách v okolí šířícího se velkoměsta.

...Podobný útulek zřídili si mladí tuláci z Nuslí a Michle v hradbách pod českou dětskou nemocnicí pod Karlovem. Probourali si vchod cihlovým zdivem do polosesutých kasemat někdejších hradeb a zřídili se tam pohodlně zcela podomácku. Útulek onen měl název Hôtel Díra a hrál nejednu roli v policejní kronice. Tam noclehovali četní příslušníci Bahna Prahy všech jazyků, a povolání, - tuláci i apači, hovořící mezinárodní zlodějskou hantýrkou, z jejíž každého výrazu čiší šibeniční humor, posměch a satira..."

Čerstvé velkoměsto, Velká Praha, zvýšilo svou pozornost na řešení potulky, kriminální činnosti a nebezpečnou koncentraci odpadu pod Karlovem. Tendence zazdění probíhaly hned po roce 1922, ale do roku 1936 se obyvatelům kobek vždy podařilo jejich vchod obnovit. Poněkud RoDoKapsové podání Kuklových příběhů potom vyvažuje text Edgara Theodora Havránka, který tentokrát o lidech z "přítmí" praví:

"...obyčejně se s těmito brlohy jeskynními nadělalo hodně romantiky - ovšem zcela nesprávné, neboť ve skutečnosti vše takové vypadalo vždy až příliš šedě a bídně. Příkladem nám může posloužiti proslulý nuselský Hotel díra ve zbytcích městských hradeb na stráni pod Karlovem, zaniklý úplně teprve v roce 1936. Kdo v tato místa přijde dnes, spatří pouze stráň spoře porostlou křovisky a stromy a obecenstvu nepřístupnou, neboť místo je obehnáno drátěným plotem a chráněno ostnatým drátem. Toto opatření však donedávna nebývalo překážkou ani denním návštěvníkům - dětem, ani nočním příchozím - 'lidem z přítmí,.

Pod drátěným plotem byly díry, z nichž jedna vedla k zarostlému zdivu starých hradeb, kde byl tulácký brloh Hotel Díra. Lezlo se tam asi dva metry po břiše, až se člověk protáhl k prostoru, strmě stoupajícímu pod klenbu. Nebyl velký, ale bylo tam aspoň trochu teplo. Za kutlochem byla ještě chodba, z velké části zasypaná, poněvadž vedla již pod zemí a ne pod zdivem. V tomto lidském doupěti bydlel téměř po šest let muž bez bytu - Josef Bezoušek z Písnice. Měl zakázanou Prahu, nebyl jejím příslušníkem, ale tam se vždy uschoval i před pátravým zrakem policistovým. V roce 1936 našlo několik školáků vchod do Hotelu díra a jeden z chlapců, opatřen svíčkou, vlezl dovnitř. Když sešplhal dolů, zhasla mu svíčka a hoch nemohl zpět. Aby se podobné výpravy neopakovaly, nařídila policie brloh zasypati. Poněvadž detektivové věděli, že tam přespávají tuláci, bylo jimi místo střeženo, až se jednomu z policejních inspektorů podařilo přiměti starého známého Bezoušku, který uvnitř spal, aby díru opustil. Vynesl si odtamtud trosky svého majetku, které všechny sbalil do staré nemocniční pokrývky. Domníval prý se, když slyšel rány krumpáčem, že mu někdo k Hotelu dělá dveře... Bezouška byl pak odveden na nuselské komisařství, vyslechnut a protože měl zakázanou Prahu, vyveden za obvod města. Bezouška používal tohoto podzemního útulku, jak již bylo pověděno, po plných šest let. Jednou v zimě, když se plížil dovnitř, zjistil, že se dole někdo ubytoval. Proto tam nejdříve hodil láhev, načež se ze tmy ozval člověk. Byl to nemocný tulák, jenž tam utekl před mrazem. Poněvadž byl chudák velmi málo oblečen a v noci byl prudký mráz, tulák tam do rána zmrzl. Druhého dne Bezouška vytáhl mrtvého z podzemí a věc hlásil na komisařství. Už tehdy byl vchod do Hotelu Díra zahrabán, ale později lidé z ,přítmí' si podhrabali nový vstup pod hradby zase vedle. A tak teprve v roce 1936 vlezl dovnitř městský dělník, a když zjistil, že tam není nic ukryto, zazdili vchod "Hotelu" tentokráte důkladněji a již definitivně."

Znovuobjevení legendárního hotelu iniciovali členové Speleologického klubu Praha v roce 1970. Vstup včetně nápisu Hotel Díra se jim podařilo částečně odkrýt a fotograficky zdokumentovat, ale celý průzkum přerušil zásah StB a zákaz další činnosti v této oblasti, kde probíhaly terénní úpravy spojené s výstavbou mostu Klementa Gottwalda. Nalezený nápis, který byl vytesán do pískovcových kvádrů, časem odpadl a členové klubu jej objevili ve stráni pod Karlovem. Poté stačilo zjistit odkud kameny vypadly a započít výkopové práce. Později se ale speleologové dozvěděli, že se dobývali do krytu vybudovaného v 50. letech 20. století.

V sedmdesátých letech byl tedy hotel poněkolikáté, ale tentokrát již opravdu definitivně pro návštěvníky uzavřen. Rozsah stavby mostu zabral ve svém severním ústí prostory mezi Karlovem, Bělehradskou ulicí, Folimankou a ulicí Boženy Němcové. Kobka pod Karlovem už neexistuje, ale pro přibližnou představu, kde se nacházela, bude nápovědou ještě jeden úryvek z Kuklovy Prahy podzemní:

"...Kdyby se někdo chtěl prokopati nejzazší stěnou »Hotelu Díra« směrem ke Karlovu, dostal by se brzo do podzemní kobky pod chrámem, kde stojí sochy Krista, Josefa a Marie, »svaté rodiny«, a odkud se rozbíhá několik chodeb kol dokola! ".

Kryt Folimanka

V průběhu druhé světové války započala pod Karlovem výstavba krytu civilní ochrany Folimanka. Práce na dvoupatrové stavbě probíhaly do padesátých let a nástupu války Studené.

Kryt je štolového typu s kapacitou 1300 osob. Technická výbava zahrnuje dodávku vzduchu a filtroventilační zařízení na jeho ohřev, dále je vybaven dodávkou elektřiny a vody. V útrobách se nacházejí vstupní sprchy a hromadné toalety.

Do krytu Folimanka vedou tři vstupy. Dva se jsou ve skalním výběžku v ulicích Pod Karlovem a Bělehradská, a třetí je přímo u vodních kaskád na Folimance. Na povrchu je kryt spojen s dalšími objekty. U paty mostu vyrůstají dva kupolovité komíny s vertikálními otvory, které ústí z odvětrávací šachty. Třetím objektem je pozorovatelna a zároveň střílna v blízkosti pomníku obětem 2. světové války u zastávky tramvaje "Pod Karlovem".

V současné době je kryt Folimanka využíván jako sklad vzduchotechniky divize civilní ochrany, ale k plnému využití může být připraven do 24 hodin.