Jih Nuselského údolí

Jih Údolí je stejně jako severní část převážně prostorem patřícím zeleni. S obytnými domy, mezi železniční tratí a pankráckou strání, se setkáme pouze pod vyšehradskou skálou na východě a v blízkosti školního areálu. Ve svahovitém terénu je zástavba sice skromná, to se však naštěstí netýká historie spojené se samotnými budovami.

Umělecké sochařství Karla Nováka

Přibližně uprostřed jižní části se rozprostírá pozemek, který roku 1924 odkoupil od Vyšehradské kapituly sochař Karel Novák (1871-1955). Úzká parcela mezi Čiklovou ulicí a železnicí se tehdy stala novým zázemím ateliéru se sídlem v nedaleké Svobodově ulici čp. 137. Postupně zde vyrostly budovy sochařského ateliéru, správcovského bytu a technických dílen. Nízkopodlažní zástavba s ryze funkčním charakterem se ale neměla stát dominantou areálu. Kouzlo místa nám nabízí místní zahrada, která je rozehrána do několika výškových úrovní a propojena zdobnými schodišti s galeriemi. Architektonicky pojatý prostor postupem času začal sloužit také jako výstavní expozice Novákových prací.

V ateliéru se potom tvořily především modely velkých figurálních soch. Pro Výstavu soudobé kultury v Československu pořádané k 10. výročí vzniku republiky byly v místních dílnách zhotoveny reprodukce alegorické sochy Vltavy od Josefa Václava Pekárka (1927) a reprodukce busty Antonína Švehly od Bohumila Kafky (1924).

Při tvorbě návrhů pracoval Novák jako jeden z prvních sochařů v Československu s pantografem, který si pro tento účel sám vyrobil.

Vlastní Novákovo dílo zastupuje hlavně dekorativní štuková výzdoba. Mezi jeho nejznámější realizace v Praze patří výzdoba interiéru Císařské čekárny v budově Hlavního nádraží z roku 1907 (architekt Josef Franta), veškeré štuky v interiéru Smetanovy síně a vstupního portálu na fasádě Obecního domu z roku 1909 (architekt Antonín Balšánek a Osvald Polívka) nebo alegorický figurální reliéf na fasádě činžovního domu na Václavském náměstí z roku 1900 (architekt Jan Kotěra, autorem druhého reliéfu byl Josef Václav Pekárek).

Umělecké sochařství Karla Nováka působilo v Nuslích až do roku 1948, kdy bylo státem znárodněno. Mezi lety 1950 - 57 dostal zdejší parcely do užívání státní subjekt Výstavnictví, podnik místního průmyslu Praha. V tomto období se o zeleň v areálu nikdo nestaral, přičemž docházelo k chátrání zahradní architektury a přemisťování sochařských děl na různá místa po celé republice. Díla bez zájemců byla na místě likvidována a vršena do skládky areálu.

Na jaře roku 1958 se ve zdejších budovách zabydlela loutková sekce Krátkého filmu později přejmenovaná na studio Jiřího Trnky. Loutkovému studiu se sídlem v Bartolomějské ulici poskytl areál prostory pro rozšíření své tvorby a to pod režijním vedením Břetislava Pojara a Josefa Klugeho.

S výstavbou Nuselského mostu v polovině 60. let se staly místní pozemky zázemím státnímu podniku SSŽ Praha, přičemž zanikla i jediná přístupová komunikace z Křesomyslovy ulice. Následně byl vybudován nový vstup z ulice Čiklovy, kterému v základech posloužily sutiny ze zbořených domů v Nuselském údolí. Terénní úpravy spojené se stavbou Nuselského mostu si vyžádaly vysokou daň, které padly za oběť pečlivě vypracované terasy, altány, pergoly a také vinný sklep.

Stavaři obklopené studio Jiřího Trnky dalo naproti tomu v 60. letech vzniknout technologii poloplastické loutky, která se uplatnila v příbězích Pojďte pane, budeme si hrát (1965-67). Po roce 1969 vzniká na motivy Josefa Lady pod režií J. Klugeho večerníčkový seriál o Kocourovi Mikešovi. Seriál zaměstná studio na dalších sedm let a rozšiřuje se i kolektiv animátorů, ale také vzniká nová budova se střižnou a projekcí. V 70. letech vzniká pokračování Medvědů od Kolína (1970-73), Břetislav Pojar točí adaptaci knížky Jiřího Trnky Zahrada (1974-77), Václav Bedřich večerníček O zvířátkách pana Krbce (1977-80) a Pojarova Dášeňka, čili život štěněte (1977-79) vtorbu sedmé dekády uzavírá. Jeden z posledních filmů Zahradníkův rok vznikl pod režií J. Klugeho (1987).

V roce 1989 se filmaři z Nuslí stěhují do animačních studií na Barrandově a bývalé sochařství je navráceno dědicům Karla Nováka. Roku 1992 byla započata obnova areálu a rekonstrukce objektů Ing. Vojtěchem Haluzou. Naštěstí se zachovala pečlivá fotodokumentace z doby fungování ateliéru, seznam zhotovených děl a navíc i vzpomínky rodiny nebo spolupracovníků sochaře Nováka. Areál tak postupně získává sovu dřívější podobu.

(detailně zpracovanu historii sochařství K. Nováka naleznete na stránkách www.umeleckazahrada.cz)

Čiklova ulice

V přímém sousedství uměleckého sochařství jste si mohli povšimnout skupiny osmi domů s orientačními čísly 3 - 13 a 9 a 11 již v ulici Slavojova. I přesto, že je každý z neosecesních činžovních domů odlišně zdobený, působí blok na první pohled sjednoceně. Tím, kdo budovy spojuje je nejen dojem ale především Ing. Arch. František Josef Hodek (1870-1952), významný stavitel a podnikatel projektující řadu domů v historizujícím i moderním stylu v okolí Vyšehradu.

Hodek působil v městské radě, kde prosazoval získání hradebních pozemků na Vyšehradě pro činžovní zástavbu. Později se stal členem magistrátní komise dozorující uskutečnění jím plánované zástavby a jedním z majitelů vyšehradských pozemků. Do dějin architektury se zapsala Hodkova spolupráce s arch. Josefem Chocholem, tehdejším zaměstnancem stavebního úřadu Hlavního města Prahy. Architekt Chochol působil na vrcholu své kubistické tvorby v Klubu za starou Prahu a byl stejně jako Hodek aktivním ochráncem Vyšehradu a přilehlého okolí, které bylo připraveno k rozparcelování a nové výstavbě. Klub za starou Prahu přiměl v roce 1911 tehdejší zemský výbor k vydání zákonného nařízení o povinném souladu staveb s jejich prostředím.

Spolupráce Hodka s Chocholem započala na stavbě trojdomu čp. 42, 47 a 71 na Rašínově nábřeží v letech 1912 - 1913. Stavba byla na místě zbořeného činžovního domu objednána kromě Hodka dalším významným stavitelem Antonínem Beladou a bratry - advokátem Janem Bayerem a magistrátním úředníkem Josefem Bayerem. Po dokončení kubistického trojdomu jednal Hodek s Chocholem o návrhu vlastního činžovního domu v Neklanově ulici, pro který měl připraven vlastní projekt z roku 1911 a další v pozdně secesním slohu z roku 1913. Chochol vypracoval projekt s pozměněným půdorysem a zcela předělanou fasádou a dům byl dokončen v roce 1914. 

Čiklova ulice (dříve Sámova je dále zatím neprobádána)

Roku 1927 býval po pravé straně ulice sad, zahrada a svah, po levé straně od č 7 dětské hřiště a zahrada. V blízkosti (jižně na návrší) jsou staré usedlosti čp. 20 "Bučanka" a čp. 48 "Bělka".

Ulice je pojmenována po hrdinném vůdci Slovanů Sámovi. Tehdy Slované v našich zemích byli pod krutou nadvládou Avarů. Asi r. 622 je Sámo osvobodil a říši spojil. K Sámově říši patřily Čechy, Morava, Slovensko až k Dunaji, Slované polabští v nynějším Prusku a Slované korutanští až k Drávě. Ze sousední francké říše chtěl král Dagobert překaziti vytvoření velké říše slovanské. Pronásledoval proto Sáma válkou. Sámo jej však u Vogastiburku porazil. Po smrti Sámově se však jeho říše rozpadla.

Projekt Fr. Hodka v Nuselském údolí (1922)
Projekt Fr. Hodka v Nuselském údolí (1922)

Usedlosti pod Pankrácí

Na jižním návrší jsou dvě staré usedlosti Bučanka čp. 20 a Bělka čp. 48. Bučanku založil právník a univerzitní profesor politických věd Dr. Josef Buček z Heraldic (1741-1821). Buček, po kterém se usedlost jmenovala, vlastnil také velký dvůr v Bubenči a roku 1810 byl povýšen do rytířského stavu. Kolem roku 1840 odkoupil usedlost, kterou tvořily tři budovy a 217 sáhů půdy, Václav Vnouček. V roce 1853 zakupuje Bučanku JUDr. Václav Bělský (1818-1878). Bělský byl v letech 1863-1867 pražským purkmistrem a za zásluhy ve výstavbě města pražského získal roku 1866 čestné občanství. Václavův bratr Jan Bělský byl známým architektem a je pravděpodobné, že novogotické vilové budovy s věží postavené vedle původní usedlosti jsou jeho dílem. Objekty vystavené Bělským byly propojeny se starou usedlostí do té míry, že Bučanka vpodstatě zanikla. Později vilový komplex ponese jméno Bělka a zůstane mu jediné čp. 20.

Začátkem 20. století byla Bělka v majetku Josefa Österreicha. Během druhé světové války je však pro židovský původ majitele zabavena a stává se sídlem gestapa. V poválečných letech vilu obýval britský velvyslanec v Československu. Dnes vila patří soukromému vlastníkovi. Podrobnější průzkum si nyní zaslouží zmíněný školní areál.

pohlednice z roku 1927 [030]
pohlednice z roku 1927 [030]

Školní areál 

Několik kroků od kulturního stánku divadla na Fidlovačce vyrostla s koncem 19. století budova, jejímž posláním se stalo vzdělání. Školní areál působí na první pohled jako celek, ale komplex budov vznikal postupně v rozmezí několika desetiletí a jeho historie je plná novátorských myšlenek i velkých tragédií. Jako první byla vystavěna rohová budova na tehdejším čísle popisném 250 při Boleslavově ulici. Stavbu zadala Nuselská obec vinohradskému architektovi Karlu Horákovi, který vypracoval projekt s poměrně vysokým rozpočtem 59 789 zlatých. V pořadí třetí školní budova, vystavěná na katastru Nusle-Pankrác, otevřela žákům své učebny 22. září 1895. Dvoupatrová škola nabízela studentům třináct učeben a prostornou tělocvičnu. V té době bylo zázemí pro učitelský sbor ve třech kabinetech komfortem a dalším z nových trendů byl také byt pro školníka a správce školy.

Průběh první světové války mezi lety 1914-1918 ale plošně pozastavuje rozvoj školství. Snahou Nuselské obce bylo ihned po vzniku republiky, nabídnout místním dětem novou školu. Zástupci obce se znovu soustředili na budovu v Údolí, kterou nijak neomezovala okolní zástavba. Škola byla v roce 1927 zvýšena o další patro a dočkala se i přístavby nového křídla. Současně byl se stavebními úpravami vybudován nový objekt nuselské měšťanky na čp. 724 při ulici Soběslavově (dnes Křesomyslova). Moderní zařízení měšťanské školy se nacházelo ve velkých prosvětlených třídách a interiér nabízel mimo jiné přednáškovou síň, cvičební kuchyně, šatny, fyzikální sál a tělocvičnu. Měšťanka, tehdy zastupující dnešní II. stupeň, byla pro výuku uznána způsobilou ve školním roce 1926/27. Vyučování zde probíhalo tradičně, kdy byli chlapci a dívky vzděláváni odděleně. Výukové metody však nebyly ve 20. letech příliš vzdáleny od těch, které se uplatňovaly v rakousko-uherském mocnářství a zastaralý školní systém volal po změně.

Pokusná diferencovaná škola měšťanská v Nuslích

Mladá republika přistoupila k reformě školství zřízením Komise při škole vysokých studií pedagogických v Praze. Na návrh reformní komise byla škola v Údolí zařazena mezi tzv. pokusné školy, jejichž posláním bylo ověření nových výukových metod v praxi. Další školy stejného charakteru byly otevřeny v Hostivaři, Michli a ve Zlíně. Pokusná škola měšťanská v Nuslích, v čele s ředitelem Jaroslavem Komárkem, zahájila výuku výnosem ministerstva školství a národní osvěty dne 1. září 1929. Učitelský sbor se zpočátku řídil pedagogickým schématem iniciátora a organizátora reformních škol v Československu dr. Václava Příhody (1889-1979).

V letech 1929-1938 obohatila škola výchovnou a vyučovací praxi novými, pokusně ověřovanými zásadami a metodami. Učitelé se neomezovali pouze na domácí základ, ale hledali také prameny školské reformy v zahraničí. Tradiční výukové metody, kdy byl vyučující jen přednášejícím a žák posluchačem, mělo nahradit vzdělávací schéma, kdy se ze žáků stali badatelé a úloha vyučujícího spočívala v řízení tematické diskuze. Oproti vžitým standardům se děvčata a chlapci začali učit společně. Takřka tabuizovaná výchova, které se učitelé i veřejnost obávali, přitom probíhala hladce a bez závažných stížností.

Postupem času v Nuslích vznikla škola, která si zakládala na principu spolupráce se žákem a jeho zapojením do výuky. Cílem pokusné školy bylo vytvoření podmínek vyhovujících různým typům žáků i jejich nestejným schopnostem. Zkoušely se jednotné způsoby vyučování až k vyučování individualizovanému, metody rozvíjející dětskou kreativitu a výchovná podpora rozvoje dětské osobnosti. Všechny pokusy směřovaly především k přípravě žáka na životní praxi a naplnění jeho vzdělanostního potenciálu. Podobně jako společná výuka probíhalo i roztřídění (diferenciace) žáků do pracovních skupin podle jejich schopností a intelektu. Tyto skupiny byly rozčleněny podle úrovně do třídy A až E. Žákům byl zároveň umožněn přestup do jiné skupiny v případě zlepšení nebo zhoršení ve výuce.

Ze získaných zkušeností učitelů nuselské pokusné školy vzešly nové pracovní učebnice pro měšťanské školy v českém a slovenském jazyce. Jména Ladislav Hanus, Antonín Stallich, Jan Týml, Anna Kantová, Bedřich Machač, Jan Langer, Josef Trajer a Rudolf Zinsmeister se stala známými nejen učitelské obci, ale též těm, kteří se z jejich učebnic učili. Do výzkumné práce učitelů nuselské školy však těžce zasáhly události roku 1939.

Reformy protektorátní

S příchodem německých okupantů na naše území se vzdělání ocitlo na okraji zájmu a mnoho školních budov zabralo gestapo. Ve dnech 21.-25. března 1939 se stěhovala i škola v Údolí. Náhradní prostory nabídla žákům nuselská budova II. chlapecké a II. dívčí školy v ulici Lounských. Vybavení jamrtálské školy bylo potom uloženo dílem do školy ve Svatoslavově ulici a dílem odvezeno do skladišť. Mezi lety 1939-1941 odchází i většina členů původního učitelského sboru na jiné školy. Z některých se stávají ředitelé - Stallich, Hanslíková, Kočková, z jiných inspektoři: Langer, Zinsmeister, a další byli penzionováni: Komárek, Vonášková, Kantová.

Ve školním roce 1940/41 jsou ostatní pokusné školy zrušeny, takže pokusná škola v Údolí zůstává jedinou svého druhu. Prořídlé učitelstvo třetí nuselské školy ovšem pokusnou reformu školství neopouští a svým žákům zřizuje tematické kluby. Činnost v klubech (dnes by se dalo říci kroužcích) byla zaměřena na obor matematický, pravopisný, klub pro poznávání písemnictví, redakční pro školní časopis nebo výtvarný klub figurálního kreslení, leteckého modelářství, sportovní, pěvecký a konečně klub šachový.

Dne 23. listopadu 1940 se škola vrátila do vlastní budovy, ale brzy se ocitá v kolotoči dalšího stěhování. Dne 8. února 1941 byla přestěhována do budovy obecné pokusné školy v Boleslavově ulici (v letech 1940-45 ulice Rejččina). Zde už se žáci ze dvou škol, vlivem improvizovaných podmínek, učili střídavě bez učebnic a bez školních pomůcek. Všedním se stal i nedostatek paliva v zimních měsících a výuka musela probíhat v nevytopených učebnách. Už tolik neutěšený stav prohloubilo omezení učebních prostor jen do poloviny školní budovy a vyučovat se muselo na čtyři směny. Německé úřady přinášely další příkoří v podobě častých změn v učitelském sboru, prodloužením prázdnin nebo nařízenou účastí učitelstva se žactvem na povinných akcích.

Učitelský sbor byl za okupace doplňován novými členy, kteří vyučovali na menšinových školách, ale také učiteli ze státní měšťanské školy v Trnavě na Slovensku. Ve vedení pokusné školy se po Komárkovi vystřídali i ředitelé Svatoš, Vonášková a od 1. září 1941 nastoupil do této funkce Ladislav Hanus. Říjen 1941 potom přináší škole další stěhování, tentokrát do prostor chlapecké měšťanské školy ve Svatoslavově ulici čp. 333. Zde bylo načas obnoveno nezkrácené vyučování. Výzkumná učitelská práce byla reorganizována tak, aby opět plnila nuceně přerušené pokusné metody. Učitelský sbor zároveň kladl velký důraz na dobrou úroveň už tolikrát omezené výuky a v době nesvobody také apeloval na české národní cítění svých svěřenců. Upravuje se rozvrh učiva a vyučování je s odvahou zahajováno zpěvem národních písní.

Ve snaze o odnětí národní identity brzy zacílila německá diktatura přímo na žáky zákazem vyučování dějepisu a občanské nauky. Navzdory tomuto opatření se prohlubuje i činnost ve školních klubech, která vrcholí veřejným vystoupením žáků na okresní žákovské besídce v Tylově divadle (dnes divadlo na Fidlovačce). V roce 1942 recitovali žáci pod vedením Bedřicha Machače Nerudovy básně v pražském rozhlase.

Práci zdejšího sboru ocenil na podzim stejného roku dr. Václav Příhoda, který navštívil jednu z učitelských porad. V době probíhajících křivd a zrad upozornil na důležité poslání učitelů, jejich důvěru jednoho k druhému a podpořil národní sounáležitost mezi učiteli a žákovskými kluby.

Dne 28. listopadu 1942 odchází do výslužby ředitel školy Ladislav Hanus, který byl zároveň jednatelem Reformní komise a Celostátní reformní komise, redaktorem a žurnalistou. Funkci ředitele opustil dobrovolně, aby předešel nucenému penzionování. Ani tak se dne 29. ledna 1943 nevyhnul svému zatčení gestapem a ještě týž rok, dne 25. května, umírá v koncentračním táboře Mauthausen.

Ve školním roce 1942/43 se žáci třetí nuselské školy museli ve vyučování v Soběslavově ulici střídat nejen s místními dětmi, ale následně i dívčí měšťanskou školou v Michli a později ještě s obecnou školou. Vedení třetí nuselské školy převzal Karel Adam, odborný učitel měšťanské školy v Michli. Nástup na ředitelské místo byl přitom nanejvýš riskantní, neboť zdejší práce učitelů a činnost rodičů v žákovských klubech byla pečlivě sledována německými školními úřady a gestapem.

Škola ještě v květnu 1943 uspořádala s rodičovským sdružením a městským osvětovým sborem v Praze XIV žákovské matiné v ústřední knihovně hlavního města Prahy. Pod vedením Bedřicha Machače, Bohumila Pavla a Františka Šustka si dopolední vystoupení vysloužilo nadšené ovace.

Dne 29. března 1944 navštívil školu hudební skladatel Vítězslav Novák (1870-1949) aby si poslechl sbor melodické recitace Bedřicha Machače. V tomto roce vystoupil sbor i v učitelském ústavu v Praze II a ještě na pražské hudební konzervatoři. Žákovské recitace básní se Smetanovým a Novákovým sborem byly zároveň zaznamenány pro gramofonové desky do hudebního archivu. Úspěch prvního matiné z května 1943 si vysloužil opakování v přednáškové síni Ústřední knihovny dne 9. července 1944.

Do reformní činnosti učitelů se ve školním roce 1943/44 zapojil i německý školní úřad, který nařídil prvním třídám pokusné vyučování počtů, přírodovědy a zeměpisu v němčině. Poslední den před prázdninami proběhla také z těchto předmětů inspekce německými zemskými inspektory.

Učitelé třetí nuselské školy pokračovali v nerovném boji též proti zákazu školních vycházek. Pod záminkou sběru léčivých bylin se konaly vlastivědné exkurze po Praze a jejím okolí. Rok 1944 si však pro jedenáct mužů sboru přichystal těžko představitelnou odchylku od učitelské praxe v podobě totálního nasazení. Část mužského osazenstva školy byla přidělena k nuceným pracím na výstavbě přehrady štěchovické vodní elektrárny a další členové k pracím na stavbě silnic v pražském okolí.

Rok 1945

Druhá světová válka promarnila mnoho lidských životů a někteří z místních učitelů již nemohli svou reformní práci dokončit. Květnové osvobození potom přináší škole v Údolí smutné bilancování.

Ze čtyř sborů působících v budově ve Svatoslavově ulici, mezi nimiž byl i učitelský sbor pokusné měšťanské školy v Nuslích, bylo zatčeno 12 učitelů a školníci Josef Kastl a Jan Maršálek se synem. Učitelé Marie Kožíšková, Josefa Baxová a František Zajíc byli transportováni ze sídla německé tajné státní policie v Petschkově paláci do koncentračních táborů. Oba školníci byli na podzim roku 1944 popraveni v Německu.

Při květnovém povstání padl u vlastního domu Antonín Stallich, průkopník a odborník ve výuce cizích jazyků. Ve švédském Lundu u Malmö umírá na břišní tyfus Jan Týml. Zde byl vězněn od 25. září 1940 až do svého skonu dne 27. května 1945. Škola tak přišla o redaktora a průkopníka školní samosprávy, zahraniční krajané v něm ztratili redaktora časopisu Krajan a českou veřejnost opustil básník a spisovatel.

Po osvobození je školní budova v Jamrtálu obsazena čsl. vojskem a potom Sborem národní bezpečnosti. Teprve v lednu 1946 se škola vrací ze Svatoslavovy ulice do vlastní budovy v ulici Soběslavově. Zbylé učitelstvo bylo po roce 1945 reorganizováno a ze sboru odcházejí další členové. Do pedagogického ústavu Jana Amose Komenského odcházejí: Josef Trajer, Václav Penc, Bohumil Pavel, Němci penzionovaná Vonášková a po návratu z koncentračního tábora také Marie Kožíšková.

Na školu se z koncentračních táborů vracejí František Zajíc a Josefa Baxová. Německým úřadem penzionovaná Anna Kantová je jmenována okresní školní inspektorkou. Ředitel Karel Adam, který dovedl školu do svobodné doby, přechází k pedagogické práci v městském osvětovém sboru.

Z původního učitelského sboru, který působil v Soběslavově ulici před rokem 1939, zůstaly pouze Marie Schulzová, Marie Panošová a Hedvika Straková. Škole chyběli učitelé, ředitel a také dvě třetiny vybavení, které se vytratily během častého stěhování.

Učitelský sbor si do svého vedení vyžádal Augustina Řezaninu, ředitele měšťanské školy ve Vysočanech. Řezanina byl za první republiky propagátorem školské reformy s 20letou ředitelskou praxí v měšťanské škole v Trnavě.

Do nuselského kolektivu pedagogů přicházejí z Vysočan, společně s ředitelem, čtyři učitelé. Sbor doplňuje šest kolegů z Trnavy a dvě učitelky z pokusné školy ve Zlíně. Zbylí členové nového učitelského sboru vyučovali před druhou světovou válkou na Slovensku nebo na českých menšinových školách.

Tak vypadala historie nuselské školy od roku 1895 do roku 1946. V pokračování, které snad bude brzy následovat, rád zjistím, kdy byla škola pojmenována po Ladislavu Hanusovi a jaký byl další vývoj zdejší výuky.

Škola Ladislava Hanuse (foto Jan Bajer 1962) [105]
Škola Ladislava Hanuse (foto Jan Bajer 1962) [105]

Křesomyslova - část Soběslavovy (neprobádáno)

Žáci, kteří v 50. letech navštěvovali místní základní školu, jistě využívali papírnictví Františka Komersyho v čp. 249 nebo malý potravinářský obchůdek v čísle popisném 229. Jejich rodiče, po účasti na třídních schůzkách, s určitostí uspokojila nabídka blízké restaurace v čp. 248, kde je u vchodu vítala plechová reklamní cedule s heslem nuselského pivovaru "Pivo se pije, Nuselské chutná".

Pod pankráckou strání bývalo také zahradnictví, které zasahovalo až ke škole. Tam býval i výtok z pramene, k němuž se chodívalo pro vodu. Pramen zanikl se stavbou mostu, kdy byl stržen. Přímo před školou je areál s jediným číslem popisným 384, který je do paměti starousedlíků zapsán pod názvemvokurkárna. Západně u areálu provozoval pan Trousil obchod dřívím.

Lumírova (neprobádáno)

Pojmenování ulice připomíná nám pohanské doby pravěku slovanského, znamenitého pěvce Lumíra, jehož zpěv prý "hýbal vyšehradskou skalou". Sousoší "Lumírova Píseň" od prof. J. Myslbeka bylo umístěno na východním pilonu Palackého mostu po pravé straně.

Slavojova (neprobádáno)

Secesní nebo secesně eklektickou výzdobu nalezneme ve Slavojově ulici čp. 558 z roku 1911 od architekta Emila Moravce. V čísle 2 býval v roce 1927 poštovní úřad a v č. 11 záložna "Svépomoc". Květen 1945 - na nároží se Zábojovou ulicí vybudována barikáda a další u čísel orientačních 5 a 6.

Pojmenování ulice připomíná hrdinu básně rukopisu královédvorského Slavoje, věrného druha Záboje, s nímž společně zahnali Franky vtrhnuvší do Čech. Krásné sousoší Záboje a Slavoje stálo na Palackého mostě, na straně smíchovské.


stezka mezi Čiklovou ulicí a železniční tratí (foto Jan Bajer 1961) [143]
stezka mezi Čiklovou ulicí a železniční tratí (foto Jan Bajer 1961) [143]

Krokova (neprobádáno)

Čp. 11a František Vondruš - výroba obráběcích strojů a přístrojů pro mechaniky.

Ulice má jméno moudrého knížete Čechů Kroka, který panoval asi kolem r. 700. Pro svoji rozšafnost a moudrost byl vyhledáván ostatními českými kmeny, jímž byl v mnohém nápomocen radou i skutkem. Tak položil základ k moci knížat pražských. Vládu po něm převzala jeho dcera moudrá Libuše, jejímž manželem byl Přemysl.